Moje rozhodnutí vyrazit na cestu pomoci potřebným (slovo uprchlík nemám ráda, už jen to slovo se mi zdá, že vyvolává nenávist..) bylo v podstatě rychlé. Sledovala jsem pomoc ostatních a když se mi naskytla příležitost jet také, neváhala jsem. Za to moc děkuji organizátorce. Jedu s mamkou a třema holkama z Prahy. Neznáme se, ale už domluva s nima naznačuje, že si jako posádka sedneme a užijeme si to. Což se tak také stalo.
Po nečekaném selhání komunikace a organizace koordinátorky jsme se vydaly z Vídně na vlastní pěst, měly jsme ztracený čas, který už mohl být věnovaný jinde, ale nevadí, dorazily jsme do Babske tuším kolem 12 hodiny v sobotu v poledne, již přímo na Chorvatských hranicích byl hlouček (cca 100 až 200 osob tuším) lidí, bez stanů, jen tam tak stáli a mě už se svíral žaludek.Rychle jsme se ubytovaly a vyjely do akce.
Sama jsem se divila, že mne po celou dobu plánování a cesty nepřepadl strach, obava ano, z toho, co vlastně uvidím..ale strach? Ten vůbec.
Dorazily jsme na místo, šílený zápach mne praštil do nosu, myslela jsem, že budu zvracet, musela jsem dýchat pusou, jinak bych to asi nedala, TOI TOIky smrděly neskutečně..a určitě to nebyly jen ony..Po menším představení celého místa a situace a po vyložení jídla, které jsme sebou vezly, protože oblečení bylo v jiné dodávce, jsme se okamžitě zapojily do práce. Byl zde velký stan plný oblečení, kde dobrovolníci třídili podle věku, velikosti a pohlaví oblečení do krabic, vše to bylo perfektně zorganizované, aby v tom nebyl zmatek a člověk našel přesně to, co hledal. Bála jsem se,že nebudu vědět, co dělat, ale mamka mi řekla "srdce Ti napoví" a taky jo. Přiváželi nám tam autobusy plné lidí, aby prošli pár set metů a tam nasedli na autobusy mířené do kempu v Chorvatsku. Přes den to šlo celkem rychle, drželi jsme skupinky dál od sebe, které postupně přistupovali až k místu nástupu. Rvalo mi srdce odmítat děti i dospělé, kteří prosili o čepici, rukavice, boty, pláštěnky..jídlo :( nechápala jsem, proč jim to nemůžeme dát.. Večer jsem ale pochopila. tito lidé tam čekali "POUZE" v průměru asi tak dvě hodinky. Večer těch hodin bylo podstatně více. Nachodila, respektive naběhala jsem kilometry mezi nimi, snažila jsem se oblékat alespoň děti, které neměly ani bundy, nebo byly jen v elasťákách, neměly pláštěnky, měly buď promáčené zničené boty, nebo sandále, pantofle, spousta z nich boty neměla vůbec. Kojenci byly jen v punčocháčích...A to mluvím jen o dětech, dospělý byli to samé, promrzlé, zmoklé, nastydlé, hladové...Viděla jsem plakat silný muže, ženy, děti..kteří měli omrzliny..vyčerpaností omdlévali..Do teď mám před očima miminko, které bylo jen v tričku a dupačkách, já běžela pro oblečení a už jsem je v tom davu nemohla najít :(, pořád myslím na tolik lidí, kterým jsem nestihla pomoci :( . Ale také vidím vděčné pohledy každého, koho jsem oblékla, komu jsem podala čaj, sušenku,banán..klanění mužů přede mnou, líbání rukou, pořád mi jen děkovali a přáli hodně štěstí..tolik vděčnosti jsem nikdy nezažila.Nikdy jsem neviděla tolik neštěstí..nářků, ale i přes to velké pokory..Viděla jsem muže, kteří vzali do ruky pytle, košťe, lopatu a s vervou se pustili do úklidu alespoň toho nejhoršího. Neskutečný bordel je předpokládaný, v takovém množství lidí se nedá udržovat pořádek..Vzpomínám na různé festivaly, atd. kde to vypadá úplně stejně, ale to se jaksi opomíjí..
Když večer přestaly jezdit autobusy do kempu a lidé už stáli hodiny na šíleném dešti, začala být nervozita..skupiny po 50 až 100 lidech (+ -) se na sebe tlačili, byla tma, museli jsme dělat živý plot, abychom je udrželi od sebe a nenastal chaos. Přímo přede mnou stála žena s miminkem, koukala na mě tak smutně, stála tam starší žena, která měla okolo sebe dvě děti, všichni se třásli zimou, plakali, ženy a děti prosily o to,abychom je pustily do té skupiny před nimy, že tam mají rodiny..a já nemohla. Plakala jsem taky a nemohla jsem nic :(.. Ty rodiny se bojí o rozdělení, je tam pravděpodobnost, že se už třeba nikdy neuvidí :( . Bylo skvělé, že nám pomáhali jejich muži to trochu uklidnit, korigovat, dělali s náma plot, vysvětlovali situaci a prosili o trpělivost..já se tam klepala zimou a oni mi zahřívali ruce, dávali kapuci na hlavu, podávali svůj čaj..ONI mě....oni, kteří jsou dobu na cestách, stojí x hodin na místě na děšti v zimě...Oni mě, která má doma teplou postel, vanu a veškerý luxus :(..ať mi sakra nikdo neříká, že to jsou všichni jen verbeš. Nabízeli nám své jídlo, dělili se se všema mezi sebou, poslouchali nás, plakali, byli zoufalý, ale poslouchali..kdyby jen trochu chtěli, vezmou to přes pole rovnou dolů, my bychom je neměli šanci udržet, ale i přes jejich naříkání,že ve předu mají rodiny, poslouchali..Píšu a opět pláču, vidím rodiny, co si stelou na promáčené zemi, přikrývají své děti a snaží se alespoň o spánek.. Nevědí kde jsou,kam jedou, co s nimi bude.. Málo kdo s nima zachází s láskou, jako čeští dobrovolníci.
Tato zkušenost mi změnila život, vím, že to byla první,ale rozhodně ne moje poslední cesta za nimi. Koukám na svou dceru a říkám si, jaké máme ohromné štěstí, že nás to nepotkalo, ovšem kdykoli může .. Říkám si, že má tolik zbytečných věcí a hromadu hraček, které k životu stejně nepotřebuje, myslím, že změním spoustu věcí obecně..
JseM šťastná, že jsem poznala tolik skvělých lidí, kteří jdou s vervou pomoci, ačkoli nebyl čas na nějaké dlouhé "vykecávání", jsou to lidi se srdcem na pravém místě a těším se na další spolupráci s nimi.
Bohužel je nemožné pomoci úplně každému člověku, to docela těžce nesu, pořád si říkám, udělala jsem toho málo, nejradši bych vyjela okamžitě a byla tak dlouho, jak by bylo potřeba, tak doufám, že alespoň seženu co nejvíce oblečení, jídla a všeho potřebného na další výpravu.
Fotky nemám, neměla jsem ani čas (každá minuta drahá) ani to srdce, fotit tolik lidského neštěstí.. Jsou to lidi,jako my, zaslouží si pomoc...Každý by se tam měl minimálně jet alespoň podívat na dvě hodiny, jen se podívat. Nikoho by to nenechalo chladným.
Na závěr slova Václava Havla : "Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne." přeju jim, ať jejich naděje umře jako poslední a vyplní se.